Tati, podivej, ten pan ma na zadech raketu!

   Rekla bych, ze poslednich par dni se nas zivot znormalizoval. Asi nam vsem dochazi, ze nemuzeme nic delat nez cekat na uzavreni smlouvy na koupi domu a nemusime si delat starosti s hledanim bydleni. Nas byt je take uz vice zabydleny, ale porad sedime na rozkladacich zidlich a mame na ruznych mistech krabice. Take jsme si koupili hezkou novou televizi (samozrejme ji mame na luxusnim televiznim stojanu, ktery jsme udelali z papirovych krabic). Stevie se ptal po hrach na Wii (uz zadne hry nehral aspon 2 mesice) a take se muzou deti divat na filmy. Odmitame stehovat nabytek a proto stale pouzivame rozkladaci plechove zidle. Az uzavreme smlouvu na dum, prvni, co udelame, bude nakup dvou pohodlnych kresel. A nechame si je z prodejny privezt a donest do obyvaku.
   Hanicka nasla drevene kousky, ktere jsou casti naseho kurzu psani (Ucime se psat bez place). Rada si z nich dela pismenka, ale dnes vytvorila neco noveho.

Udelala osobu a rekla, ze se jmenuje Hana. 

Podle meho nazoru je to spis opice nez osoba.

   Ve ctvrtek vecer jsme museli zapnout topeni a v patek rano byly 3 stupne pod nulou.

Copak to na te trave je?

Je to krupave ... a studene ...

... a dobre to chutna!

   Protoze venku mrzlo, rozholdi jsme se, ze zustaneme uvnitr a sli jsme plavat do Memorial Park. Bazen je vyhrivany na 28 stupnu a je tam teploucko. Po plavani v satne Stevie videl starsiho pana, ktery mel na zadech nadobu s kyslike. Samozrejme to nahlas okomentoval: "Tati, podivej, ten pan ma na zadech raketu!". Aspon nekomentoval o velikosti pozadi a nebo o tom, ze ma nekdo moch chlupu po tele (to uz si odbyl na Floride). Haha.    

   V sobotu jsme meli nadherne pocasi s chladnymi teplotami, protoze v patek presla studena fronta. Meli jsme 3 pozemky, na ktere jsme se chteli podivat a take jsme si chteli zajet to Shady Valley. Shady Valley je mala vesnice na druhe strane hor od naseho budouciho baraku. Pred nekolika lety jsme tudy jeli a moc se nam tam libilo.

   Jak jsme projizdeli chranenou oblasti Cherokee National Forest (Narodni les Cherokee), vsimli jsme si, ze na zemi sem a tam byl snih. Bylo to jen trochu, ale vzhledem k tomu, ze to bylo podruhe ve Stevieho a Haniccine zivote, co videli snih, tak jsme z toho byli nadseni. Zastavili jsme se na parkovisti, kde Apalacska stezka, ktera vede z Georgie az do Maine (je 3,500 km dlouha), protina silnici cislo 91 (asi 15 minut on naseho budouciho domu). 

   V nedeli odpoledne jsme sli s detmi na hriste, ale nezustali jsme dlouho, protoze Stevie upadl a sedrel si rukou. Nebylo to nic vazneho, ale sedrel si dost velky kus kuze na dlani a tak to moc bolelo. Kdyz jsme prijeli domu, vycistili jsme to a dali jsme na to velkou lepenku. Stevie nam rekl, ze uz ho na to hriste nemame nikdy brat a ze vime, ze rad beha a ze tam pri behani upadl.

  

   A tak jsme se hned v pondeli vratili na to same hriste. Stevieho ruku jsme zalepili lepenkou a izolacni lepici paskou, aby to poradne drzelo. Take jsme s sebou vzali Haniccinu trikolku a Stevieho kolo. Stevie byl poprve bez malych kolecek jinde, nez za bytem. Stevie hezky jezdil a Hanicka trochu jezdila na trikolce a trochu si hrala na prolezackach. Kdyz jsme skoncili, jeli jsme do pradelny vyprat a pak jsme jeli domu. Upekla jsem jablkovy kolac (byl moc dobry) a deti si ho daly jeste nez sly spat.